Liptál

Studánky a prameny provázejí Českou historii po staletí. Dříve sloužily jako primární zdroj vody. Dnes bývají ojedinělou součástí naší krajiny. Jejich ubývání se daří úspěšně zpomalovat. Každoroční otevírání studánek bylo významným obřadem se symbolickým zaháněním zlé moci a neštěstí. Šlo o předkřesťanský středověký obřad, který probíhal na jaře, když roztál sníh. Lidé z vesnice se v určený čas vypravili společně do lesa k pramenům nebo studánce. Tam poté dětský průvod v čele s „královnou“ (obvykle 10 – 12letou dívkou) za doprovodu hudby zazpíval scénku otevírání. Děti kolem studánky utvořily kruh, zpívaly a tancovaly. Královna pak nabrala hrst loňského listí, kterou hodila za sebe, a tak zahnala zlé moci a nemoci. Všichni pak společně pramen vyčistily. Studánky a prameny původně plnily funkci přirozených napajedel pro zvěř. Později, s příchodem člověka do krajiny, se začala psát jejich další historie. Lidé si jich dříve velmi vážili, protože pro ně bývaly cenným a mnohdy primárním zdrojem pitné vody. Jejich funkce se měnila s dobou. Například některá přírodní napajedla byla přetvořena v lovecké praménky. Během času, kdy se člověk přeorientoval od lovu k lesnímu a polnímu hospodářství, vznikaly tzv. „agrotechnické studánky“. Bez nich by v letních vedrech těžká práce na poli nebo v lese byla tuze náročná, kdy rolníci a lesníci v ní hasili žízeň a hledali ochlazení. Osvěžení v nich nacházeli i poutníci.